Kontakt (zejména šatního ramínka) se sprinklerem způsobí potopu, když jedete v odbočovací pruhu - odbočte a další desítky skvělých a neočekávaných rad, tak to jsou státy...
V této podivuhodné zemi jsem se během pátečního večera konečně rozhodl navštívit hotelovou posilovnu, o které jsem se zmínil, že na posilování moc není. Na svém tvrzení tentokráte nic neměním, posilovna není zkrátka pro mě. První co mi padlo pod ruku a dokonce i pod nohu byl eliptický trenažer, nastavil jsem stupeň obtížnosti na 20 (z 20, jak jinak také u mě, že? :-)) a málem ho nerozhýbal :-) Po 400m jsem myslel, že mě odnesou nohama napřed... Vyloženě jsem zamachroval před tou černoškou, která se usadila v rohu posilovny a jen tak koukala :-) Asi tak po čtvrthodině rozdýchávání a přemlouvání sama sebe ať ještě neodcházím, že čtyři minuty v posilovně, z nichž jsem se hýbal 30s nejsou k ničemu jsem se odhodlal skočit na běžící pás. No to vám povím, rodeo hadra... Tentokráte jsem byl mnohem opatrnější a rychlost zvyšoval postupně, začal jsem asi na 8 mílích za hodinu a dost dlouho mi trvalo než jsem došel k číslici 12,5, přes kterou nejel vlak ani Sabelell. Postupně jsem se probojovával k naprostému odpadnutí, už jsem pomalu hledat na telefonu 112ctku. Navíc jsem zjistil, že slečna sedící v rohu místnosti rozhodně neobdivuje mé pokusy o strhání běžeckého trenažeru a dokonce ani nejrychleji vypučené břicho na světě, které by si zasloužilo zápis do Guinessovky, nýbrž že čeká na uvolnění bazénu ve vedlejší místnosti :-) Dvaceti librové činky jsem už jen tak poškádlil a raději se jich okamžitě zbavil, aby mi nespadly třeba na nohu. Taktéž těch deset kliků jsem dělal pod svícnem, tedy v největší tmě, aby se mi nikdo nesmál...
V sobotu večer po návratu z prvního richmondského výletu (o něm v separátním dílu, který bude následovat) jsem si vlezl do postele, udělal skoro kilo zeleninového salátu a v klidu se u televize navečeřel. Byť jsem byl po celodenňáku unavený jako otrok na galéře, tak jsem v sobě objevil zvrhlou touhu jít si zacvičit. Touha o to zvrhlejší, že jsem si včera nasadil ATB a spíše bych měl ležet než bušit. Ale co, 22:30 jsem naběhl do posilky, vykašlal jsem se na své extrémní nápady, zvolil rozumné zatížení a dal si pár minut na eliptickém trenažeru, ještě více minut na běžeckém pásu a celé jsem to zaklopil pár kliky. Srandovní bylo, že jsem si říkal jaký budu mít večer klid, ve skutečnosti se záhy za mými zády objevila v bazénu tři děvčata. Posilovna a bazén jsou odděleny pouze tenkou stěnou s třemi okny, skrze které je možno prostřednictvím zrcadlové stěny velice dobře sledovat dění v bazénu a tedy i tu usměvavou černo-bílo-černou sešlost ;-) Cvičení jsem díky tomu zakončil mnohem dříve neboť jsem byl nějaký rozptýlený a navíc naplněný touhou jít si zaplavat :-) No a proto jsem šel spát ;-)
Následujícího dne ráno, tedy v neděli, jsem se probudil úplně koženej a přesto jsem šel zase na chvíli cvičit, tedy přirozeně až po obligátní snídani. Ještě chvíli a přivyknu si na tento podivný způsob života, nejprve extrakalorická snídaně plná cukrů a chemie a následně mučení se v posilce (no dobře, tomu mému flákání s koukáním na ženské se vážně nedá říkat mučení, to jsem si hodně zapřeháněl :-)).
V této podivuhodné zemi jsem se během pátečního večera konečně rozhodl navštívit hotelovou posilovnu, o které jsem se zmínil, že na posilování moc není. Na svém tvrzení tentokráte nic neměním, posilovna není zkrátka pro mě. První co mi padlo pod ruku a dokonce i pod nohu byl eliptický trenažer, nastavil jsem stupeň obtížnosti na 20 (z 20, jak jinak také u mě, že? :-)) a málem ho nerozhýbal :-) Po 400m jsem myslel, že mě odnesou nohama napřed... Vyloženě jsem zamachroval před tou černoškou, která se usadila v rohu posilovny a jen tak koukala :-) Asi tak po čtvrthodině rozdýchávání a přemlouvání sama sebe ať ještě neodcházím, že čtyři minuty v posilovně, z nichž jsem se hýbal 30s nejsou k ničemu jsem se odhodlal skočit na běžící pás. No to vám povím, rodeo hadra... Tentokráte jsem byl mnohem opatrnější a rychlost zvyšoval postupně, začal jsem asi na 8 mílích za hodinu a dost dlouho mi trvalo než jsem došel k číslici 12,5, přes kterou nejel vlak ani Sabelell. Postupně jsem se probojovával k naprostému odpadnutí, už jsem pomalu hledat na telefonu 112ctku. Navíc jsem zjistil, že slečna sedící v rohu místnosti rozhodně neobdivuje mé pokusy o strhání běžeckého trenažeru a dokonce ani nejrychleji vypučené břicho na světě, které by si zasloužilo zápis do Guinessovky, nýbrž že čeká na uvolnění bazénu ve vedlejší místnosti :-) Dvaceti librové činky jsem už jen tak poškádlil a raději se jich okamžitě zbavil, aby mi nespadly třeba na nohu. Taktéž těch deset kliků jsem dělal pod svícnem, tedy v největší tmě, aby se mi nikdo nesmál...
V sobotu večer po návratu z prvního richmondského výletu (o něm v separátním dílu, který bude následovat) jsem si vlezl do postele, udělal skoro kilo zeleninového salátu a v klidu se u televize navečeřel. Byť jsem byl po celodenňáku unavený jako otrok na galéře, tak jsem v sobě objevil zvrhlou touhu jít si zacvičit. Touha o to zvrhlejší, že jsem si včera nasadil ATB a spíše bych měl ležet než bušit. Ale co, 22:30 jsem naběhl do posilky, vykašlal jsem se na své extrémní nápady, zvolil rozumné zatížení a dal si pár minut na eliptickém trenažeru, ještě více minut na běžeckém pásu a celé jsem to zaklopil pár kliky. Srandovní bylo, že jsem si říkal jaký budu mít večer klid, ve skutečnosti se záhy za mými zády objevila v bazénu tři děvčata. Posilovna a bazén jsou odděleny pouze tenkou stěnou s třemi okny, skrze které je možno prostřednictvím zrcadlové stěny velice dobře sledovat dění v bazénu a tedy i tu usměvavou černo-bílo-černou sešlost ;-) Cvičení jsem díky tomu zakončil mnohem dříve neboť jsem byl nějaký rozptýlený a navíc naplněný touhou jít si zaplavat :-) No a proto jsem šel spát ;-)
Následujícího dne ráno, tedy v neděli, jsem se probudil úplně koženej a přesto jsem šel zase na chvíli cvičit, tedy přirozeně až po obligátní snídani. Ještě chvíli a přivyknu si na tento podivný způsob života, nejprve extrakalorická snídaně plná cukrů a chemie a následně mučení se v posilce (no dobře, tomu mému flákání s koukáním na ženské se vážně nedá říkat mučení, to jsem si hodně zapřeháněl :-)).
Komentáře
Okomentovat